2009 Hyptiotes paradoxus

Spider of the Year 2009

The Triangle Spider

Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch 1843)

Hyptiotes paradoxus

Hyptiotes paradoxus

Information

Almost everyone is familiar with the typical orb-web of the garden spider. It is also widely known that over millions of years nature has altered some organisms and their behaviours into sometimes quite bizarre forms. The spider of the year 2009 shows us how the classic spider web can be modified into an ingenious prey-capture device.

Contacts

Maps and photos

Literature

Information in other languages

--BGCZDEDKESFIFRHUPLSESL

Европейски паяк на 2009 година

Триъгълен паяк – Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch 1843) Красивите мрежи на паяка кръстоносец са добре известни на всички. От друга страна всички знаем, че в продължение на много милиони години природата е променила някои организми и тяхното поведение, като в много случаи са се получили доста странни форми. Паякът на 2009 година ни показва как типичната паякова мрежа може да бъде модифицирана в едно хитроумно изобретение за лов. Преди всичко: главният герой е незабележим, малък (3–6 mm дължина на тялото), бледо оцветен (светло сив, сивкав или по-тъмен, понякога с петна от по-светли космици), водещ скрит начин на живот, криейки се между сухи клонки на боровите дървета. Паякът е видимо як и набит, като тяло и крака, а маскировката му към околната среда е забележителна. Коремчето му представлява издигнат триъгълник, от където идва и името му. Не по-малко интересна е и неговата мрежа. Когато гледате и се радвате на боровите дървета в един момент забелязвате осветената от слънцето и блестяща голяма около 20 cm мрежа. Тази мрежа е построена върху четири радиални паяжинни лъча и опънатите между тях ловни нишки. Те образуват три сегмента върху завършената орбитална мрежа. Мрежата се застопорява чрез стабилизиращи нишки от едната страна и една сигнална, излизаща от центъра. Гледана отгоре изглежда като копринен триъгълник. Хиптиотесът чака своите жертви, като се разполага между центъра на мрежата и придържащите нишки. Ако някое насекомо засегне ловните нишки, паякът светкавично го захлупва и затваря в капан, като увеличава дължината на поддържащите нишки чрез намаляване на натегнатостта на останалата част от мрежата. По този начин ловните нишки обхващат жертвата отвсякъде, оставяйки на господаря на мрежата да довърши започнатото. У арахнофобите този паяк не всява страх, защото като всички крибелатни паяци-тъкачи (сем. Uloboridae) и той няма отровни жлези. По време наеволюцията се е променила мрежата, а отровните жлези са се редуцирали. Жертвата е опакована като неподвижен пакет, така че за да за да се достигне до питателната жертва първо се изяжда паяжината. Както при всички паяци и тук храносмилането е външно. Друга характерна черта на триъгълния паяк е неговата крибелатна паяжинна нишка. За да обясним този феномен, първо трябва да погледнем устройството на паяжинните брадавички – шест на брой, представляващи къси силно изменени и редуцирани израстъци на края на коремчето. Тези брадавички представляват дюзички, свързани с паяжинните жлези вътре в тялото. Паяжинната нишка излиза от кранчетата и може да бъде използвана за направата на ловната мрежа или изплитането на яйчения пашкул. Като допълнение на паяжинните брадавички, крибелатните паяци имат крибелум – ситообразна пластинка разположена непосредствено преди тях. Предполага се, че крибелумът е хомоложен орган на четвъртата двойка паяжинни брадавички, които са били представени при древните паяци и все още се намират при някои примитивни форми. Миниатюрните дюзички на крибелума произвеждат хиляди паяжинни нишки. Тук се появява и каламиструма – шипчета наподобяващи гребен разположени на последната двойка крака. Той „сресва” излизащите нишки и ги превръща в усукано снопче, подобно на вълнен конец. Така се получават ловните нишки, те са четири пъти по лепливи от „скелетните” нишки на кръстоносния паяк и не е необходимо да бъдат сменявани периодично поради изсъхване на лепливите капчици. Накрая, трябва да споменем още един анатомичен абсурд при Hyptiotes paradoxus. Поради липса на пенис, мъжките паяци трябва да пренасят индиректно своята сперма. Те правят това чрез копулаторните органи разположени върху тарзуса на педипалпите им. При почти всички паяци тези органи са малки или средни по размер, докато приHyptiotes, големината на този орган е почти колкото предната част на тялото. Въпреки своите странности, триъгълния паяк е широко разпространен, може да бъде намерен от Западна Европа до Източна Азия. Обитава боровите гори, а неговото родово име  (“лежащ на гърба си”, “бездеен” се отнася към неговата нормална позиция когато почива) ни внушава дълбока почивка. Тихият начин на живот и добрата маскировката са в основата на неговото оцеляване. Видовото има paradoxus (“странност или парадокс”) ни прави любопитни да научим повече за живота на този паяк. Достига своята зрелост през лятото (юли - октомври) и ако имате време за разходка в боровата гора по това време, можете да посетите триъгълния паяк и неговия свят! Петър Йегер & Христо Делчев

Контакти България

Д-р Христо Делчев, Институт по зоология – БАН, бул. Цар Освободител 1, 1000 София, ел. Поща, cdeltshev(a)zoology.bas.bg

Evropský pavouk roku 2009

Pakřižák smrkový – Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch, 1843) Stejně jako ornitologové volí ptáka roku tak i my arachnologové jsme se rozhodli pro každý rok zvolit svého favorita. Této naší ankety se zůčastňují kolegové téměř ze všech zemí Evropské unie. Vybíráme proto ze seznamu druhů, které se ve všech těchto státech vyskytují. Zatímco na území naší republiky byla zaznamenána bezmála tisícovka druhů pavouků, těch společných je pouze 99. Tentokrát odevzdalo nejvíce evropských arachnologů svůj hlas pakřižákovi smrkovému (Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch, 1834)), který se tak stal pavoukem roku 2009. Už latinské druhové jméno tohoto pavouka přeložitelné do češtiny jako "podivný" ponouká dozvědět se o něm něco víc. Aniž bychom o tom věděli, nejčastěji se s křižákem smrkovým setkáváme při pátrání po plodnicích hub v hustých smrkových nebo borových houštinách, kdy se nám jeho pavučiny nezřídka přilepí na obličej. Zdvihněme na chvíli hlavu od hub a pojďme se za majiteli těchto sítí podívat. Nejsnáze síť pakřižáka vypátráme, když za slunečného počasí odráží paprsky. Většinou přemosťuje uschlé okolo 20 cm vzdálené větvičky. Její architektura je mezi našimi pavouky naprosto nezaměnitelná. Je trojúhelníkového tvaru, tvořená čtyřmi rozbíhavými paprsky hustě pospojovanými příčnými vlákny. Vypadá tedy jako tři segmenty vyříznuté z klasické křižáččí sítě, jako když vyřízneme trojúhelníček z pizzy. Na jedné straně je síť upnutá radiálními vlákny, na druhé signálním vláknem, na kterém hlavou dolů sedí pakřižák. Snad pro tuto polohu dostal rodové jméno Hyptiotes, které v latině znamená „ležící na zádech“, nebo také „odpočívající“, což o málo aktivním pakřižákovi platí také bezezbytku. Pozornější pohled odhalí, že vlákno je v místě pakřižáka rozpojeno, před sebou ho drží předníma nohama, vlákno za ním je napojeno na snovací bradavky na konci jeho zadečku. Tvoří tak organickou součást signálního vlákna. Pavouk je 3–6 mm dlouhý, zavalitý, s relativně krátkýma nohama. Jeho tělo má různé odstíny hnědé barvy, je pokryté hnědými, béžovými až bílými chlupy. Část chlupů, především těch světlých, je na konci rozšířených, peříčkovitě zpeřených. V přirozeném prostředí takové zbarvení pakřižáka dokonale maskuje. Zadeček je hranatý, jeho přední část částečně překrývá hlavohruď. Především u dospělých samic je na hřbetě značně vyhrbený, takže při pohledu ze strany má trojúhelníkovitý tvar. Když do sítě pakřižáka spadne nějaký hmyz, pavouk prodlouží vlákno vycházející z jeho snovacích bradavek a tím celá síť ochabne. Kořist je tak obalena vlákny což mu usnadní se jí zmocnit. Než začne hodovat, sní pavučinu, kterou předtím kořist zabalil. Stejně jako jiní pavouci má i pakřižák mimotělní trávení: nejprve do kořisti vpustí trávicí enzymy a poté ztekucené tkáně vysaje. Kvůli některým unikátním znakům byla pro pakřižáky vytvořena vlastní čeleď pakřižákovití (Uloboridae). Mezi pavouky jsou ojedinělí především tím, že nejsou vůbec jedovatí. Během evoluce u nich totiž došlo k redukci jedové žlázy, stejně tak, jako u nich došlo k redukci kruhové sítě na pouhý její výřez. Dalším neobvyklým znakem, který pakřižáci sdílí jen asi s 50 dalšími druhy evropských pavouků, je produkce tzv. kribelového vlášení. Kvůli vysvětlení o co se jedná se nejprve podívejme na morfologii pavoučích snovacích bradavek. Z evolučního hlediska to jsou vysoce modifikované redukované končetiny na zadečku. Původně jich byly čtyři páry, ale u většiny dnešních pavouků jsou zachované jen tři. Na snovacích bradavkách jsou duté trubičky zvané spigoty, do nichž ústí snovací žlázy, které jsou z převážné části uvnitř zadečku pavouka. Syntetizují tekutinu bílkovinné povahy, která při vypuzování ze spigotů na vzduchu tuhne na nejpevnější a nejpružnější vlákno na světě. Pavouk ho používá nejen na stavku sítí, ale obaluje jím vajíčka do podoby kokonu, používá ho jako balón při šíření větrem, pomocí něho slaňuje a komunikuje s jinými příslušníky svého druhu, samci pomocí něho přenášejí sperma z primárního pohlavního otvoru do kopulačních orgánů nebo před sexem svazují potenciálně agresivní samice. Někteří pavouci včetně pakřižáků mají před normálními snovacími bradavkami ještě jakousi destičku s tisíci drobných spigotů zvanou kribelum. Tento orgán je zřejmě homologický se 4. párem snovacích bradavek, přítomných v typické podobě jen u nejprimitivnějších pavouků sklípkošů. Pro vyčesávání tisíců jemných vlákének produkovaných kribelem mají tito pavouci na posledním páru nohou tzv. kalamistrum, speciální řadu pevných chlupů připomínající hřeben. Vyčesané chomáčky pavouk používá místo lepu. Díky jemnosti vláken jsou 4× přilnavější než lepivá vlákna pravých křižáků a navíc nevysychají a tak se na rozdíl od lepu křižáků nemusejí neustále obnovovat. S dospělci pakřižáka smrkového se lze setkat v červenci až říjnu. Samci jsou nápadní obrovskými kopulačními orgány stejně velkými jako jejich hlavohruď. Samci pavouků nemají penis, který by tekuté sperma přenášel přímo z jejich primárních pohlavních orgánů do genitálií samice, nýbrž musejí sperma před samotnou kopulací přečerpat do druhotných kopulačních orgánů na chodidlových článcích končetin mezi ústními orgány a 1. párem nohou zvaných makadla. Pakřižák smrkový se vyskytuje téměř v celé Palearktické oblasti, od západní Evropy po východní Asii. V České republice je poměrně hojný a to především v nižších polohách. Vedle pakřižáka smrkového se v České republice vyskytují ještě dva další zástupci čeledi pakřižákovitých, pakřižák Walckenaerův (Uloborus walckenaerius Latreille, 1806) a pakřižák chluponohý (Uloborus plumipes Lucas, 1846). Na rozdíl od pakřižáka smrkového vytvářejí normální kruhové sítě a mají protaženější bílošedě zbarvené tělo. Jedná se o nezaměnitelný druh a tak by s mapováním jeho rozšíření v České republice mohla i širší veřejnost. Nálezy je potřeba dokladovat exemplářem konzervovaným v lihu nebo fotografií. Milan Řezáč & Peter Jäger

Kontakt

Dr. Milan Řezáč, oddělení entomologie, Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i., Drnovská 507, CZ-161 06 Praha 6-Ruzyně, Česká republika, rezac(a)vurv.cz

Europäische Spinne des Jahres 2009

Die Dreiecksspinne – Hyptiotes paradoxus C.L. Koch 1843 Wahrscheinlich jeder kennt das typische Radnetz der Kreuzspinne. Auch ist allgemein bekannt, dass die Natur über die Jahrmillionen Organismen und ihre Verhaltensweise in zum Teil bizarrer Art und Weise verändert. Die Spinne des Jahres 2009 zeigt uns, wie DAS Spinnennetz schlechthin zu einem raffinierten Fangutensil umgestaltet wurde. Zunächst aber: der Protagonist ist unscheinbar klein (3–6 mm Körperlänge), unscheinbar gefärbt (hellgrau, bräunlich oder dunkler, meist mit Muster aus hellen, z.T. gefiederten Haaren) und lebt versteckt (hauptsächlich in Nadelforsten zwischen trockenen Zweigen im Waldesinneren). Die Spinne ist auffällig gedrungen, sowohl Körper als auch Beine, und in ihrem Lebensraum hervorragend getarnt. Der Hinterleib ist dreieckig hochgewölbt, und man könnte meinen, dass er entscheidend bei der Namensgebung war. Aber da ist noch das Netz, welches die Spinne am ehesten verrät. Geht man durch eine Fichtenschonung, überlässt man am besten der gegenscheinenden Sonne die Aufgabe, die etwa 20 cm großen Netze zu enttarnen: diese bestehen aus lediglich vier Radialfäden und den dazwischen aufgespannten Fangfäden, also aus drei Teilsegmenten eines Radnetzes. Gehalten wird das Netz von einem Rahmenfaden und auf der Gegenseite von einem der Nabe entspringenden Signalfaden. Insgesamt erscheint es so wie ein seidenes Dreieck. Hyptiotes selbst hat sozusagen die Fäden in der Hand, lauert zwischen Nabe und Anheftungspunkt als lebendes Zwischenstück in den Signalfaden eingebaut. Gerät ein Insekt in die Fangfäden, lässt die Spinne ruckartig die Falle zuschnappen, indem sie den Faden hinter sich verlängert und so die Spannung des Netzes verringert. Auf diese Weise schlagen über der Beute die Fangfäden zusammen, so dass die Netzinhaberin anschließend ein leichtes Spiel hat. Für Spinnen-Phobiker ist diese Art der Silberstreif am Horizont, denn wie alle Vertreter der Kräuselradnetzspinnen (Familie Uloboridae; in Deutschland gibt es zwei weitere Arten) besitzt die Dreiecksspinne keinerlei Giftdrüsen. Auch diese wurden — wie schon das Radnetz — im Laufe der Evolution reduziert. Die Beute wird zu einem bewegungsunfähigen Klumpen eingesponnen. Beim Verdauen der Beute muss nun zunächst die Seide verdaut werden, um an die Nahrungsstoffe der Beute zu gelangen — dies geschieht wie bei allen Spinnen mit einer Verdauung vor dem Munde. Eine weitere Besonderheit, die sich die Dreiecksspinne mit etwa 50 Spinnenarten in Europa teilt, ist die Kräuselfangwolle. Für ein Verständnis derselben ist der Aufbau der Spinnwarzen wichtig darzustellen: Für gewöhnlich haben Spinnen sechs Spinnwarzen, das sind kurze, durch Reduktion von Gliedmaßen entstandene Anhänge am Ende des Hinterleibs. Auf diesen Spinnwarzen sitzen Spinnspulen, die in Verbindung mit den Spinndrüsen im Körperinneren stehen. Aus diesen Spulen tritt die Seide aus und wird z. B. als Rahmenfaden oder Kokonfaden verwendet. Die cribellaten Spinnen haben zusätzlich zu diesen sechs Spinnwarzen ein Spinnsieb, welches direkt vor den Spinnwarzen liegt. Es gilt als Homolog zu einem vierten Paar Spinnwarzen, das bei den Vorfahren der Spinnen vorhanden war und bei ganz wenigen urtümlichen Vertretern noch auftritt. Aus diesem Spinnsieb treten aus feinsten Spinnspulen Tausende von Einzelfäden aus. Diese werden mit einem Kräuselkamm (das ist eine Borstenreihe auf dem letzten Beinpaar; Calamistrum) aufgekämmt, so dass eine feine Fangwolle entsteht. Sie hat eine um ein Vielfaches höhere Adhäsionskraft als z.B. die Leimfäden der Kreuzspinne und den Vorteil, dass sie nicht durch Verdunstung eines Klebstoffes häufig erneuert werden muss. Zum Schluss sei noch eine morphologische Absurdität bei Hyptiotes paradoxus erwähnt. Alle Spinnenmännchen müssen in Ermangelung eines Penis ihr Sperma indirekt übertragen. Dies tun sie mithilfe von Kopulationsorganen an ihren Tastern — das sind Gliedmaßen zwischen den Fangzähnen und den Laufbeinen. Bei fast allen Spinnen besitzen diese Organe eine geringe bis mäßige Größe. Bei Hyptiotes allerdings erreichen sie ein Volumen, das zusammen fast dem des gesamten Vorderleibes entspricht. Neben all ihren Besonderheiten ist die Dreiecksspinne auch eine gewöhnliche Spinne: sie ist weitverbreitet, kommt von Westeuropa bis nach Ostasien vor, ist in ganz Deutschland zuhause, so denn Wälder vorhanden sind, und selbst ihr Gattungsname („die auf dem Rücken Liegende“, „die Träge“, auf ihre Ruheposition ansprechend) vermittelt etwas sehr Entspanntes — gleichwohl es zum Überleben wichtig scheint, sich anständig zu tarnen und somit auch Ruhe zu halten. Der spezifische Namenszusatz „paradoxus“ („die Merkwürdige“) macht dann wieder neugierig, mehr über diese Spinne zu erfahren. Sollten Sie zur Reifezeit von Hyptiotes (Juli bis Oktober) ein paar Stunden erübrigen können und ihrem geplagten Rücken einen Spaziergang auf weichen und duftenden Fichtennadeln gönnen, besuchen Sie doch mal die Dreiecksspinne in ihrer Welt! Peter Jäger

Kontakt Deutschland

Dr. Martin Kreuels, 48161 Münster, Nordrhein-Westfalen (NRW), kreuels(a)aradet.de

Årets edderkop i Europa 2008

Trekantspinderen – Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch 1843) De fleste kender det typiske hjulspind som korsedderkoppen spinder.  Årets edderkop 2009 er et eksempel på hvordan evolutionen over millioner af år kan ændre dyrs udseende og adfærd i ofte bizarre retninger. Her er det klassiske hjulspind, i forvejen et sindrigt konstrueret redskab til fangst af insekter, modificeret på en ganske overraskende måde, med samhørende modifikationer af dyrets fangstadfærd. Trekantspinderen er meget mindre end korsedderkoppen (3-6 mm kropslængde) og uanselig af farve: grå og brunlig med mønstre af lysere fjerformede hår. Både kroppen og benene er korte og kraftige; edderkoppen ligner blot en lille knop på de grangrene og -kviste den som regel sidder på, så den er ualmindelig godt kamoufleret. Set fra siden er bagkroppen trekantet af form, men det er ikke heraf dyret har fået sit navn. Dette skyldes fangnettet som er helt karakteristisk for netop trekantspinderen. Det er lettest at få at se, hvis man en solskinsdag går gennem skoven i modlys, så edderkoppespindene bryder solens stråler. Spindet er bygget som et trekantet udsnit af et hjulspind, bestående af 4 radialtråde forbundet med klæbrige fangtråde (svarer til spiraltråden i hjulspindet) og måler ca. 20 cm langs hver af de tre kanter. Spindet er fasthæftet med tre tråde til omgivelserne, en fra hvert hjørne. Tråden fra spindets vinkelspids (hvor de fire radier samles; svarer til hulspindets centrum) kaldes signaltråden. Den går ud til en gren, men ikke direkte. Når edderkoppen har færdiggjort sit spind og lurer på bytte, er den selv en del af spindets struktur idet den med sin krop danner bro mellem signaltråden og dennes fortsættelse ud til grenen: den holder signaltråden i forbenene mens en anden tråd fra edderkoppens spindevorter hæfter til grenen. Når et flyvende insekt rammer spindet, løsner edderkoppen spændingen i dette ved at forlænge tråden fra spindevorterne. Spindets tråde falder herved sammen omkring byttet, og når edderkoppen igen strammer trådede op ved hale signaltråden ind med forbenene, sidder byttet uhjælpeligt fast. Derefter pakkes det yderligere ind i flere lag silke. Derimod dræber trekantspinderen ikke sit bytte ved bid med kæberne. Som hos alle andre edderkopper sker den første fordøjelse af byttet uden or munden, idet fordøjelsesvædske opgylpes over fødepakken; edderkoppen opsuger igen vædsken med opløst væv fra byttet. For mennesker der ønsker at blive kureret for deres arachnofobi er trekantspinderen et passende sted at begynde. Den er helt ufarlig og det ikke blot på grund af sin ringe størrelse. Som alle andre medlemmer af sin familie(Uloboridae) mangler den nemlig giftkirtlerne. Disse er reduceret bort under evolutionen, formentlig fordi fangstmetoden som beskrevet ovenfor så effektivt indspinder byttet at giften ikke er nødvendig for at fastholde dette. Et træk som trekantspinderen deler med ca. 50 andre europæiske edderkoppearter (krustrådsspindere = kartespindere, eller de cribellate edderkopper) er en særlig type silke, den såkaldte krustråd. De fleste edderkopper har 3 par spindevorter anbragt ved spidsen af bagkroppen. De er reducerede og modificerede fra de oprindelige ganglemmer på bagkroppen. På spindevorterne sidder mange små spindetappe, som har forbindelse til silkekirtler inde i kroppen. Silke af forskellig type (fra forskellige silkekirtler) udskilles fra spindetappene og anvendes til forskellige formål, fx fangnettet, ægsækken mv. Krustrådsspinderne har, udover de 6 spindevorter, en spindeplade (cribellum) anbragt på bagkroppens bugside lige foran spindevorterne. Spindepladen er formentlig dannet ud fra et fjerde par spindevorter, som endnu findes hos de mest oprindelige edderkopper. Spindepladen er som en si gennembrudt at et utal af små huller (med små spindetappe), hvorigennem edderkoppen udskiller et tilsvarende antal tynde tråde. Disse tråde trækkes ud af den såkaldte kartekam, en række kraftige hår på det bageste benpar der som en kam reder trådene ud. En krustråd består derfor af mange enkelttråde; den er ”ulden” at se på fordi enkelttrådene krøller ind mellem hinanden. Krustråden, som hos trekantspinderen danner fangtrådene i spindet, er fire gange så klæbrig som korsedderkoppens klæbetråd. Men hvor korsedderkoppens fangtråd er klæbrig på grund af limdråber, er krustrådsspindernes fangtråd tør: krustråden fungerer nærmest som et velcrobånd idet trådens mange små løkker kan gribe fat om insekternes ben og torne. Endnu en anatomisk besyndelighed hos trekantspinderen skal nævnes. Som alle andre edderkopper har den indirekte sædoversførsel, idet pedipalpernes yderste led hos hannen fungerer som parringsapparat (pedipalperne er det andet af de to par mundlemmer). Af endnu ukendte grunde er disse parringsapparater hos Hyptiotes-hannen ualmindeligt store, nemlig ca. halvt så store som resten af kroppen. Trekantspinderen er udbredt over det meste af Europa til Østasien og er mange steder almindelig, men forekommer sjældent i stort antal. I Danmark er der gode chancer for at se den i ældre granplantager, særlig i Nordsjælland og i Østjylland. Arten er voksen fra juli til oktober, så det er det bedste tidspunkt at lede efter den. Man skal dog have øjnene med sig på grund af dens effektive kamouflage, som givetvis også har haft stor betydning for artens overlevelse. Som artsnavnet paradoxus antyder er den både af udseende og adfærd ganske usædvanlig blandt edderkopperne. Der venter derfor en stor oplevelse for den som vil ofre nogle timer i naturen med at finde og observere trekantspinderen i funktion. Emil Nielsen beskrev i sin bog ”De danske edderkoppers biologi” fra 1928 naturligvis også trekantspinderen. Skønt beskrivelsen er nøgtern, detaljeret og saglig er man ikke i tvivl om hans særlige fascination af netop denne art. Som afslutning må han da også lade følelserne få frit løb: ”Hyptiotes paradoxus! Besynderlige Dyr! Umulig hvor andre er Mestre, men selv Mester, hvor andre maa give op! Du bryder alle Rammer for spindende Dyrs Formaaen, er som et Pendul i dets yderste Udsving, det sublimeste Led i den Skala, som viser, hvad hver spindende Skabning formaar. Du frister et Menneske til Undren og Drøm, saa besynderligt et Led er du i det levende Livs Kæde, thi Livet, den legemliggjorte Materie, har mange Ytringsformer. Tænker vi os det i Lysets Lignelse, maa dets mange Former nødvendigvis forestille Straalerne, og ligesom Lyset brydes i Prismet og spredes til et mangefarvet Baand, brydes Livsformernes Mangfoldighed i de stadigt skiftende Muligheder for levende Væsener, som Jorden byder. Vi kan overse Solstraalernes Spekter, men det Spekter, som dannes af alle de Tusinder af Livsformer i Verden, kan ingen overse.  ... Hyptiotes paradoxus! Vi glemte os bort i Drøm, men Livet er virkeligt, holder Hævd over sine Love, dem du aldrig forser dig imod. Vi vil begge vende tilbage til Livet!” Peter Jäger & Søren Toft

Kontakt Danmark

Søren Toft, Biologisk Institut, Aarhus Universitet, Bygn 1540, 8000 Århus C;  soeren.toft(a)biology.au.dk

La araña europea del año 2009

Araña triangular – Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch 1843) Casi todo el mundo está familiarizado con la típica tela circular de la araña de jardín. También es de sobra conocido que, a lo largo de millones de años, la naturaleza ha alterado algunos organismos y sus comportamientos en formas a veces bastante extravagantes. La araña del año 2009 ilustra cómo la clásica tela de araña puede modificarse para convertirse en un ingenioso dispositivo de captura de presas. En un primer vistazo, nuestra protagonista es insignificante por su pequeño tamaño (3-6 mm de longitud), su color (gris pálido, pardo o más oscuro, a menudo con un patrón de pelos más claros, parcialmente plumosos) y por vivir oculta, principalmente entre ramas secas en las zonas más interiores de los pinares. Esta araña es notablemente robusta, tanto en sus patas como en su cuerpo, y está asombrosamente bien camuflada contra el fondo. El abdomen tiene la forma de un triángulo erguido, y esta característica le ha valido su nombre común. No obstante, es la tela la que hace más destacable a esta araña. Cuando uno pasea por los pinares, la luz del sol le revela las telas de unos 20 cm de longitud, al reflejarse en ellas. En conjunto, dichas telas parecen triángulos de seda. Están formadas por sólo cuatro hilos radiales, además de los hilos de captura que se tienden entre aquellos; es decir, constan de tan sólo tres segmentos de una tela circular habitual. La tela se mantiene en su sitio mediante hilos de soporte en un lado del triángulo y un hilo señal que sale del centro de la tela, en el lado opuesto. Hyptiotes tiene, por así decirlo, los hilos de la tela en sus manos pues se sitúa, a la espera, entre el centro de la tela y el punto de anclaje del hilo señal formando, de hecho, una parte viviente de dicho hilo. Si un insecto aterriza en los hilos de captura, la araña inmediatamente deja a la trampa cerrarse al aumentar la longitud del hilo de soporte a su espalda, reduciendo la tensión en el resto de la tela. De este modo los hilos de captura se colapsan sobre la presa y dejan a la araña en una posición fácil para terminar el trabajo. Para quienes tengan aversión a las arañas, esta especie es un rayo de esperanza pues -como todos los miembros de la Familia Uloboridae- carece de glándulas de veneno. Al igual que su tela, dichas glándulas han sido reducidas a lo largo de su evolución. La presa es simplemente envuelta en una masa de seda que debe ser ingerida y digerida por la araña junto a la propia presa. Como en todas las arañas, esto ocurre mediante una digestión preoral en las inmediaciones de la boca. Otro rasgo inusual que la araña triangular comparte con unas 50 especies en Europa es su seda cribelada. Para explicar esto, primero es importante entender cómo están construidas sus hileras. Normalmente, las arañas tienen seis hileras -unos apéndices cortos, altamente modificados y reducidos en el extremo del abdomen. En el extremo de estas hileras se abren poros a través de los cuales desembocan las glándulas de la seda. La seda sale por los poros y puede usarse, por ejemplo, para constuir hilos de soporte o para construir los capullos en los que se envuelven los huevos. Las arañas cribeladas, además de las seis hileras, tienen un 'cribelo' a modo de cedazo, que se sitúa junto a esas hileras. Probablemente es homólogo a un cuarto par de hileras que estuvo presente en las arañas ancestrales y todavía persiste en un puñado de formas primitivas. Los finos poros del cribelo producen miles de hilos individuales. Estos hilos se peinan mediante un calamistro: una fila especial de pelos a modo de peine situados sobre el último par de patas. Ello da lugar a hilos de captura con aspecto 'lanoso'. Estos hilos son cuatro veces más adherentes que los hilos pegajosos de la araña de jardín y tienen la ventaja de que no necesitan ser reemplazados regularmente al quedarse seco su pegamento. Finalmente, debe mencionarse otra extravagancia anatómica de Hyptiotes paradoxus. Debido a la ausencia de pene, todas las arañas macho tienen que transferir su esperma indirectamente. Hacen esto con la ayuda de órganos copuladores localizados en sus pedipalpos -los apéndices situados entre las piezas bucales y el primer par de patas marchadoras. En casi todas las arañas estos órganos son de tamaño pequeño o moderado. En Hyptiotes, sin embargo, el volumen de los órganos palpales es casi el mismo que el de toda la parte anterior del cuerpo. A pesar de todas estas peculiaridades, la araña triangular es también una araña común y está presente desde Europa occidental hasta el Este de Asia. Aparece en bosques y su nombre genérico ("que descansa sobre su espalda", "la inactiva", en referencia a su posición normal de reposo) sugiere algo bastante relajado. No hace falta decir que camuflarse y permanecer inmóvil es importante para su supervivencia. El epíteto paradoxus (extraño o paradójico) despierta nuestra curiosidad sobre esta araña. Si durante el periodo de madurez (Julio a Octubre) uno consigue sacar un par de horas y estirar las piernas con un paseo entre blandas y aromáticas acículas, ¿por qué no visitar a la araña triangular en su mundo? Peter Jäger & Marcos Méndez

Eurooppalainen vuoden hämähäkki 2009

Sektorihämähäkki – Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch 1843) Lähes kaikki tuntevat tyypillisen ristihämähäkin ratasmaisen verkon. On myös yleisesti tiedettyä, että luonto on miljoonien vuosien kuluessa muuttanut joitakin eliöitä ja niiden käyttäytymistapoja varsin oudoiksi. Vuoden 2009 hämähäkki osoittaa meille kuinka perinteinen hämähäkinverkko voi muuntua nerokkaaksi pyyntivälineeksi. Pääosan esittäjä on huomaamattoman pieni (ruumiin pituus 3-6 mm) ja huomaamattoman värinen (vaaleanharmaa tai ruskehtava, vaaleiden osittain hyöhenmäisten karvojen muodostamin värikuvioin), ja se elää piilotellen kuivien oksien joukossa havumetsien sisäosissa. Pienikokoinen hämähäkki on vanttera, niin ruumis kuin lyhyehköt jalatkin, ja se sulautuu hienosti elinympäristöönsä. Takaruumis on kohoavan kolmion muotoinen, ja siitä voi johtua monissa kielissä käytetty nimi ”kolmiohämähäkki”. Pyyntiverkko paljastaa selvimmin hämähäkin. Kuusimetsän halki kulkiessaan voi nähdä auringonpaistetta vasten kiiltelevän noin 20 cm suuruisia verkkoja. Verkko on rakennettu vain neljästä säteittäisestä seitistä ja niiden väliin kudotuista pyyntirihmoista; se siis muodostaa täydellisestä ratasverkosta kolme sektoria, tästä nimi sektorihämähäkki. Verkko pysyy paikallaan toiselta puolelta tukirihmoilla ja vastakkaiselta puolelta keskustasta lähtevällä hälytysseitillä. Kaiken kaikkiaan verkko näyttää seittikolmiolta. Hyptiotes pitää, voisi sanoa, verkkonsa naruja (seittiä) kädessään (etumaisissa raajoissaan) ja istuu saalista odottaen verkon keskustan ja kiinnityskohdan välissä; muodostaen siis elävän osan hälytysseittiä. Kun hyönteinen osuu pyyntirihmoihin, hämähäkki antaa pyydyksen painua äkkiä kokoon ja siten napata saaliin; se tapahtuu pidentämällä hämähäkin takana olevaa seittiä ja siten vähentämällä verkon jännitystä. Silloin pyyntirihmat ympäröivät hyönteisen tehden siitä helpon saaliin verkon rakentajalle. Hämähäkkikauhuiselle (araknofobiaa potevalle) tämä laji on mukava yllätys, koska sillä ei ole lainkaan myrkkyrauhasia, kuten ei muillakaan pykäverkkohämähäkkien heimon edustajilla (Uloboridae; Suomessa heimosta tavataan luonnossa vain tämä laji, ja sekin harvinaisena Ahvenanmaalla). Myrkkyrauhaset, kuten ratasverkkokin, ovat hävinneet evoluution kuluessa. Saalis kiedotaan seitillä liikkumattomaksi mytyksi, tästä johtuen seitti pitää syödä ensin, jotta hämähäkki pääsee käsiksi varsinaiseen ravintoonsa. Kuten kaikilla hämähäkeillä tämä tapahtuu ulkoisena ruuansulatuksena. Toinen sektorihämähäkin epätavallinen ominaisuus, joka on yhteinen noin 50 eurooppalaiselle hämähäkille, on villamainen pyyntiseitti. Tämän ymmärtämiseksi on ensin tarkasteltava kehruunystyjen rakennetta. Tavallisesti hämähäkeillä on kuusi kehruunystyä, ne ovat lyhyitä hyvin erikoistuneita lisäkkeitä takaruumiin kärjessä. Kehruunystyissä on kehruuputkia (spigot), jotka ovat yhteydessä takaruumiissa oleviin kehruurauhasiin. Seitti (”silkki”) purkautuu kehruuputkista, ja sitä käytetään mm. pyyntiverkkojen, suojapaikkojen ja munakoteloiden rakentamiseen. Sektorihämähäkeillä on kuuden kehruunystyn (kolmen parin) lisäksi siivilämäinen kehruulevy (cribellum), joka on kehruunystyjen etupuolella. Se on todennäköisesti homologinen neljännelle kehruunystyparille, joka esiintyi muinaisilla hämähäkeillä ja joka tavataan nykyisinkin vielä muutamilla alkeellisilla muodoilla. Kehruulevyn pienet kehruuputket tuottavat tuhansia yksittäisiä seittirihmoja. Nämä rihmat kammataan viimeisten (neljänsien) raajaparien ”calamistrum”illa, joka on erikoistunut rivi kampamaisia karvoja. Näin syntyy villamaista pyyntiseittiä, joka on neljä kertaa tarttuvampaa kuin ristihämähäkin tahmea, liimainen pyyntiseitti. Lisäksi tässä on etuna se, ettei villamaista pyyntiseittiä tarvitse korvata uudella kovin usein, koska siinä ei ole kuivuvaa liima-ainetta. Lopuksi on mainittava vielä yksi sektorihämähäkin rakenteellinen erikoisuus. Kaikkien hämähäkkilajien koiraiden on peniksen puuttuessa siirrettävä sperma epäsuorasti. Tämä tehdään paritteluelimillä, jotka sijaitsevat leukaraajoissa (pedipalpit) suuosien ja ensimmäisen kävelyraajaparin välissä. Lähes kaikilla hämähäkeillä nämä elimet ovat pienikokoiset. Mutta sektorihämähäkillä paritteluelimet ovat tilavuudeltaan lähes yhtä suuret kuin hämähäkin koko eturuumis. Huolimatta kaikista näistä erikoisuuksistaan sektorihämähäkki on etelämpänä yleinen laji, jota voi löytää Länsi-Euroopasta Aasiaan. Meillä laji on levinneisyysalueensa pohjoisrajalla. Se elää metsissä, ja sen sukunimi (Hyptiotes) viittaa rentoutuneeseen tai rauhalliseen (”selällään makaava, joutilas” johtuen lajin tyypillisestä lepoasennosta). On selvää, että naamioväritys itsessään ja hiljaa paikoillaan pysytteleminen ovat tärkeitä hämähäkin hengissä säilymiselle. Lajinimi (paradoxus; ”outo, paradoksiaalinen”) innostaa oppimaan lisää tästä hämähäkistä. Mikäli satutte lajin esiintymisalueelle sen ollessa täysikasvuinen (loppukesällä tai alkusyksyllä), antaa sektorihämähäkin maailma ja tuoksuva kuusenneulaskarike hyvän tilaisuuden rentouttavalle kävelylle. Peter Jäger & Seppo Koponen

Yhteydenotot Suomi

Seppo Koponen, Eläinmuseo, 20014 Turun yliopisto, sepkopo(a)utu.fi

L'Araignée européenne de l'Année 2009

L'araignée triangle - Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch 1843) Presque tout le monde connaît la toile géométrique typique de l'araignée des jardins. De même il est largement connu que sur des millions d'années, la nature a changé les organismes et leurs comportements en des formes parfois tout à fait bizarres. L'araignée de l'année 2009 illustre comment la toile classique d'araignée peut être modifiée en un dispositif de capture de proies ingénieux. Tout d'abord : le protagoniste est discrètement petit (3 - 6 mm de taille de corps), coloré de manière peu marquée (gris pâle, brunâtre ou plus ou moins sombre, souvent avec un motif de briquet, avec des soies plumeuses) et il vit caché, principalement parmi les ramilles sèches de la zone intérieure des pinèdes. L'araignée est notablement trapue, à la fois pour les pattes et le corps, tout en étant merveilleusement camouflée dans son environnement. L'abdomen a la forme d'un triangle dressé et ceci a du influer sur la désignation du nom de l'araignée. Mais c'est encore la toile qui dévoile l'araignée plus clairement. Alors que vous vous promenez à travers une pinède, la lumière du soleil révèle ses structures en soie de 20 cm de largeur en se reflétant sur les fils. Ces toiles sont simplement construites à partir de quatre fils radiaux ainsi que des fils de capture tendus entre eux ; en fait ils constituent trois segments d'une toile géométrique complète. La toile est maintenue en place par des fils de support sur un côté et un fil de signal émergeant du centre sur le côté opposé. Globalement cela ressemble à un triangle en soie. De cette façon, Hyptiotes serre les brins de sa toile et se tient, en attente, entre le moyeu et le point d'ancrage, formant efficacement un élément actif du fil d'avertissement. Si un insecte se prend dans les fils de capture, l'araignée laisse tout de suite le piège se fermer instantanément en augmentant la longueur du fil de support derrière elle, réduisant alors la tension du reste de la toile. Dans cette direction, les fils de capture se déforment sur la proie, laissant le constructeur de l'ouvrage avec un travail facile pour terminer sa tâche. Pour les arachnophobes, cette araignée est un rayon d'espoir car elle ne possède aucune glande à poison tout comme les autres membres des tisserandes à toile cribellée (famille des Uloboridae). Ainsi que la toile géométrique, ces glandes ont été réduites au cours de l'évolution. La proie est simplement emballée dans une masse fixe ce qui implique que durant la digestion, la soie doit être mangée en premier pour permettre ensuite à l'araignée d'atteindre les substances nutritives de la proie. Chez toutes les araignées, ceci survient à travers une digestion préorale en avant de la bouche. Un autre trait inhabituel que l'araignée triangle partage avec environ 50 espèces à répartition européenne, est la soie cribellée. Pour expliquer ceci, il est important de voir tout d'abord comment les filières sont constituées. Normalement les araignées ont 6 filières - fort courtes- appendices modifiés et réduits au bout de l'abdomen. Au bout de ces filières sont présentes des fusules qui sont connectées aux glandes séricigènes à l'intérieur du corps. La soie sort des fusules et peut être utilisée par exemple pour des fils de support ou la confection des cocons. Les araignées cribellates ont, en plus des 6 filières, une sorte de passoire - le cribellum qui est situé juste en avant de ces filières. C'est vraisemblablement homologue à une 4ème paire de filières présente chez les araignées ancestrales, pouvant encore être visible chez une poignée de formes primitives. Des milliers de fils simples sont produits par les fines fusules sur le cribellum. Ces fils sont cardés par un calamistrum : rangée de soies formant un peigne sur la dernière paire de pattes, ce qui rend les fils de capture « crépus ». Ils sont quatre fois plus adhésifs que les fils collants de l'araignée des jardins et ont l'avantage de ne pas avoir besoin d'être refaits régulièrement à cause de l'assèchement de la colle. En dépit de toutes ces bizarreries, l'araignée triangle est aussi une araignée commune et peut être rencontrée de l'Europe de l'ouest à l'est asiatique. Elle est présente dans les bois et son nom de genre (« qui est couchée sur le dos », « l'inactive » en référence à sa position normale de repos) suggère quelque chose d'assez décontracté. Cela va sans dire que se camoufler soi-même et rester très calme sont des éléments importants pour la survie. Le nom d'espèce paradoxus (« l'étrange ou le paradoxal ») nous rend curieux pour en apprendre plus sur cette araignée. Alors si durant la période de maturité (juillet à octobre) vous pouvez vous accordez un couple d'heures et que vous voulez reposer votre mauvais dos avec une marche à travers des aiguilles de pins tendres et parfumées, pourquoi ne pas visiter l'araignée triangle dans son monde. Peter Jäger & Christine Rollard

A 2009-as év pókjai Európában

A furcsa pók – Hyptiotes paradoxus C.L. Koch 1843 A koronás keresztespók tipikus kerekhálóját szinte mindenki ismeri. A természetbúvárok körében hasonlóképpen ismert, hogy az élőlényeknek és viselkedésüknek az évmilliók során néha bizarr formáit hozta létre a természet. A 2009-es év pókja a klasszikus pókhálóként ismert kerekháló különleges működésű rovarcsapdává való átalakulását szemlélteti. De először nézzük magát a pókot, a háló tulajdonosát. A főhős viszonylag nehezen vehető észre, a kisméretű pók (3-6 mm testhossz) és a színezete sem feltűnő. Teste fakószürke, barna, néha egészen sötét. A világos mintázatát a fehéres tollszerű szőrei eredményezik. A faj a lucfenyvesek vékony száraz ágai között éli rejtett életét. A pók teste és lábai egyaránt feltűnően zömökek, tömzsiek, az állat a környezetébe csodálatosan beleolvad. A hálóját úgy fedezhetjük fel a legkönnyebben, ha a fenyvesben napfénnyel szemben haladunk. Ekkor az ellenfényben megcsillan a kb. 20 centiméteres háló, mely mindössze négy sugárfonálból és az azokat összekötő fonalakból épül fel. Ez valójában egy kerekháló három cikkelyének felel meg. A hálót egyik oldalról egy keretfonál, vele szemben pedig a tartó fonal feszíti ki, és tartja, rögzíti az ágak között. Összességében úgy néz ki a háló, mint egy selyem háromszög. Maga a pók is aktív részét képezi a hálónak. Első lábaival fogja („kézben” tartja) a háló tartófonalát, és úgy várakozik a háló központja (köldöke) és a rögzítő pont között, mintegy a tartófonal élő része. A pók a fonószemölcseivel és a hátsó lábaival tartja a kapcsolatot az ellentétes oldalon lévő rögzítőponttal, ami általában szintén egy száraz fenyőág. Amikor rovar ütközik a hálóba, a pók a fonószemölcseiből fonalat bocsájt ki, ami által a tartófonal hossza megnő, a háló feszessége csökken, és összecsapódik a rovar felett. A meglazuló háló fogófonalaiba belegabalyodik a rovar, így már könnyű préda a pók számára. A pókoktól irtózók számára bizonyára megnyugtató hír, hogy a többi derespókhoz hasonlóan ennek a fajnak sincsen méregmirigye. A kizárólag pókselyemmel rabul ejtett és hatástalanított zsákmányt a “csomagoló” anyaggal együtt emészti meg a pók, így az is hasznosul. Valamennyi pók külső emésztést végez, mely az emésztőnedvvel feltöltött préda testében zajlik. A furcsapók egy további jellegzetessége a fonálszűrős fonál. A fonálszűrő mintegy 50 európai pókfaj esetében ismert szővőszerv. A legtöbb ma élő pók hat fonószemölccsel rendelkezik az utótestének végén. Ezek a fonószemölcsök apró csövekből, úgynevezett csévékből épülnek fel, melyek a testben lévő szövőmirigyekkel vannak kapcsolatban. A csévéken kiválasztott pókselyemből készülnek a hálók fonalai, illetve például a petecsomó külső burkolata is. Az úgynevezett fonálszűrős pókok esetében a fonószemölcsök előtt helyezkedik el a fonálszűrő, amely valószínűleg a legősibb pókoknál még meglévő negyedik pár szövőszemölcsből alakult ki. A fonálszűrőt szintén apró csévék alkotják. Ezeken keresztül sok ezer vékony fonalat bocsájt ki a pók, melyet a negyedik pár lábon található fésűszerű nyüst segítségével fésül (nyüstöl) egy rendkívül vékonyszálú, úgynevezett fodros szövedékké. Ezeknek a fonalaknak lényegesen nagyobb a tapadó képessége (adhéziós ereje), mint a keresztespók fonalának, és további előnye, hogy ezt a képességét tartósan megőrzi, nem szárad ki, mint valami ragasztóanyag. Végezetül még egy anatómiai különlegességet érdemes megemlíteni. A pókok hímjeire általánosan jellemző, hogy közvetett módon adják át a nőstényeknek a hímivarsejtjeiket. Ezt a feladatot egy módosult végtag, a párzóláb végzi, mely a csáprógó és az első járóláb között található. A legtöbb póknál kicsi, vagy mérsékelt méretű ez a sajátos párzószerv. A furcsapók párzólábai hatalmasak, gyakorlatilag az egész fejtor méretével azonos nagyságúak. A sok-sok különlegesség ellenére, a furcsapók valójában gyakori faj. Nyugat-Európától Kelet-Ázsiáig fordul elő. Kimondottan erdőlakó faj. A tudományos nevének első tagja − Hyptiotes − a korábban már említett különleges nyugalmi testtartására utal. Háttal lefelé csüng a háló tartófonalának élő részeként. E különleges álcázó viselkedése a túlélésének is záloga. Magyar közhasznú nevét, a tudományos nevének második tagja alapján kapta. A furcsa − paradox − jelző okkal kelt kíváncsiságot az emberben. Érdemes felkeresni és „meglesni” a furcsapókot „saját otthonában”. A személyes találkozás lehetőségét kínálja egy pihentető nyári séta az illatozó üde lucfenyvesben, melyet minden természet iránt érdeklődőnek jó szívvel ajánlhatunk. Peter Jäger & Szinetár Csaba

Europejski Pająk Roku 2009

Hyptiotes paradoxus (C. L. Koch) – prząstnik W ciągu milionów lat ewolucji natura zaowocowała różnorodnością organizmów, ich zachowań i wytworów, przybierając czasami najdziwniejsze formy. Pająki i ich sieci to z pewnością jeden z najbardziej spektakularnych przejawów biologicznej ewolucji. Dotyczy to także Hyptiotes paradoksus - Europejskiego Pająka Roku 2009. Ma on kilka niezwykłych cech, które zapewne zdecydowały o nadaniu mu nazwy gatunkowej (paradoxus = dziwny, paradoksalny). Jego rozmiary są niewielkie (długość 3–6 mm), ubarwienie nie rzuca się w oczy (jasnoszare, brązowawe lub ciemniejsze, często z jaśniejszym wzorem jasnych, częściowo pierzastych włosów) a tryb życia skryty - głównie wśród suchych patyczków w lasach iglastych. Jego odwłok ma kształt lekko stożkowaty a sylwetka jest dość krępa, zarówno gdy idzie o nogi, jak i resztę ciała. Do osobliwych cech prząstnika należy niewątpliwie jego sieć. Ma ona ok. 20 cm długości i wygląda jak jedwabny trójkąt. W porównaniu z kompletną, promienistą siecią spotykaną np. u krzyżaków, zawiera tylko 4 promienie i 3 sektory z rozpiętą nicią łowną. Z wierzchołka trójkątnej konstrukcji wychodzi nić mocująca, pełniąca jednocześnie funkcję sygnalizacyjną. Prząstnik jest elementem tej nici, gdyż trzyma ją w przednich odnóżach, zaś drugi jej fragment umocowany jest do kądziołków przędnych. Jeśli owad zaczepi o nici łowne, pająk gwałtownie wysnuwaj nić z kądziołków, zmniejszając naprężenie sieci, która opada na ofiarę, oplątując ją. Niestety, ulega przy tym zniszczeniu i musi być każdorazowo odbudowana. Inną cechą, którą „trójkątny pająk” dzieli z ok. 50 europejskimi gatunkami, jest budowa aparatu przędnego i specyficzny rodzaj przędzy. Zazwyczaj pająki mają 3 pary kądziołków przędnych - w postaci krótkich wyrostków na końcu odwłoka. Na ich wierzchołkach znajdują się brodawki przędne, połączone z gruczołami wewnątrz ciała. Wydostająca się z brodawek przędza przyjmuje na ogół postać nici, służących do budowy sieci, asekuracji, tkania oprzędów czy kokonów. Niektóre pająki, w tym nasz wybraniec, mają dodatkową strukturę. Jest nią siteczko przędne, tzw. cribellum [stąd nazwa: pająki Cribellate, odnosząca się do przedstawicieli różnych rodzin]. Siteczko położone jest przed kadziołkami i pochodzi prawdopodobnie od ich zmodyfikowanej czwartej pary (spotykanej u kopalnych pająków pierwotnych i niektórych współczesnych). Przędza jest wyczesywana z cribellum przez grzebień przędny zwany calamistrum. Jest on zbudowany ze szczecin i zlokalizowany na ostatniej parze nóg. Wysnute z cribellum nici łowne są bardzo delikatne, wełniste i przypominają moher. Są przy tym 4-krotnie bardziej chwytne niż nici krzyżaków, wykazują też większą trwałość, bo brak im kropel lepkiej substancji, która mogłaby łatwo wysychać. Z punktu widzenia arachnofobów, zaletą prząstnika jest to, że, podobnie jak inne gatunki z rodziny Uloboridae, nie ma gruczołów jadowych. Uległy one redukcji w trakcie ewolucji, ofiara jest więc unieruchamiana przędzą. Przed posiłkiem należy zdobycz „rozpakować” a nici zjeść. Ich białko jest zbyt cenne, aby miało się zmarnować. Podobnie jak u innych pająków, trawienie odbywa się poza ciałem: przy użyciu enzymów śliny. Potem płynna zawartość jest wsysana. Kolejne dziwactwo prząstnika związane jest z rozrodem. Podobnie jak inne pająki, Hyptiotes paradoxus nie ma penisa a narządy kopulacyjne nie są częścią układu rozrodczego. Zlokalizowane na nogogłaszczkach, służą do transferu spermy i mają skomplikowaną strukturę - dopasowaną do żeńskich narządów kopulacyjnych jak klucz do zamka. Prawie u wszystkich pająków narządy te są małe lub średniej wielkości, natomiast u Hyptiotes paradoxus dorównują długości głowotułowia (!!!). Prząstnik jest pospolitym gatunkiem, występującym od zachodniej Europy, po wschodnią Azję. Żyje w borach (w Polsce głównie w świerkowych, rzadziej w sosnowych), siedząc zwykle w pozycji „zrelaksowanej” (stąd nazwa rodzajowa Hyptiotes = leżący na grzbiecie, leniwy, nieaktywny). Kamuflaż i niewielka ruchliwość są częścią strategii, zwiększającej szanse przeżycia. Letnie i wczesnojesienne wędrówki sprzyjają obserwacjom przyrody. Może warto rozejrzeć się uważniej, by znaleźć Europejskiego Pająka Roku 2009 i podziwiać jego niezwykłe, połyskujące w słońcu sieci? Peter Jäger & Marek Żabka

Årets europeiska spindel 2009

Triangelspindeln – Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch 1843) Så gott som alla är bekanta med korsspindelns typiska hjulformade spindelnät. Välkänt är också att genom årmiljonernas evolution har märkliga former, beteenden och andra egenskaper utvecklats. Hos Årets spindel 2009 har det klassiska hjulformade nätet blivit förändrat till ett genialiskt och förminskat fångstredskap. Årets spindel triangelspindeln, Hyptiotes paradoxus, är en tämligen småvuxen spindel, bara 3-6 mm lång. Den är vackert skyddsfärgad så att den är svår att se. Färgen kan vara ljusgrå, orange eller brunaktigt mörk, oftast med ett ljusare mönster som består av delvis fjädergrenade hår. Den lever gömd bland torra kvistar i barrskogar, i Sverige oftast under de gröna barrförsedda grenarna hos gran. Den är även känd från tall och idegran. Spindeln är märkbart satt, med korta kraftiga ben och kropp. Bakkroppen har formen av en upphöjd triangel. Nätet är triangelformat och är det som gett spindeln dess namn. När man går genom en skog där triangelspindeln finns kan solens strålar ibland avslöja det ca 20 cm långa nätet. Det liknar ett hjulnät som blivit av med det mesta av trådarna och bara har en liten tårtbit kvar. Som helhet ser det ut som en sidentriangel när ljuset faller på rätt sätt, annars kan nätet vara nästan hopplöst att få syn på. Nätet består av endast fyra radiära trådar och av de däremellan gående fångsttrådarna (se bild). Hela nätet består av bara tre sektioner. Det hålls på plats av stödtrådar på den breda sidan och med en signaltråd åt andra hållet. Triangelspindeln håller med sina ben i signaltråden och därmed nätet. Kan ni se spindeln på bilden med nätet? Bakåt, åt andra hållet, sitter en tråd mellan spindelns bakkropp och ett fäste på en gren. Hyptiotes bildar på det sättet en levande och spänd del av signaltråden. Om en insekt landar mot nätets fångsttrådar så låter spindeln direkt nätet slå ihop genom att förlänga fästtråden bakåt. När tråden förlängs minskar spänningen i nätet och fångsttrådarna ramlar över bytet som blir effektivt snarat. Sen är det bara för spindeln att göra sig klar för att suga ut bytesdjuret. Den som har spindelfobi kan kanske känna sig lättad över att träffa på triangelspindeln som liksom övriga spindlar av familjen krusnätspindlar, Uloboridae, helt saknar gift. I Sverige har vi en art till som tillhör familjen, den i växthus ofta hittade tofsspindeln, Uloborus plumipes. Deras giftkörtlar har under evolutionen blivit bortreducerade. Bytet blir ihoprullat till ett litet runt paket där bytet inte kan röra sig. På paketet avges en vätska med enzymer från spindeln. Som alla spindlar kan triangelspindeln bara suga i sig vätska. Bytet som löses upp av enzymerna, börjar sugas ut, mer eller mindre levande. En annan ovanlig egenskap som triangelspindeln har gemensamt med ett femtiotal andra spindelarter i Europa är s. k. cribellata trådar. Spinnkörtlarna hos dessa spindlar är annorlunda. Hos de flesta spindlar finns tre par spinnkörtlar längst bak på bakkroppen. På spinnkörtlarna finns många spinnvårtor ur vilka spinntrådarna kommer ut. Dessa har också de cribellata spindlarna, men förutom detta har de även en platta, kallad cribellum, som sitter framför spinnvårtorna. Den har med största sannolikhet utvecklats ur ett fjärde par spinnkörtlar som man hittar hos tidiga, nu till största delen utdöda, spindlar. På cribellum bildas, ur en mängd mycket tunna spinnvårtor, massvis med fina trådar. Dessa kammas ut till ulliknande trådar av en kamliknande bildning på bakbenen som kallas calamistrum. Dessa trådar har en oerhörd fästförmåga. De är fyra gånger så vidhäftande jämfört med korsspindelns limtrådar i deras hjulnät. De fastnar till och med på naglar. Dessutom har de cribellata trådarna den fördelen att de inte behöver göras om var och varannan dag utan fungerar bra under mycket lång tid. En nackdel är att de är känsliga för regndroppar. En annan anatomisk absurditet hos triangelspindeln bör nämnas. Hanspindlar av alla de slag saknar penis och överför sperman istället via sina boxhandskliknande palper som sitter på huvudet som ett par korta armar. Hanarnas palper är hos de flesta spindelhanar någorlunda små. Hos triangelspindeln är det stora, nästan lika stora som spindelns framkropp. Trots alla dessa märkvärdigheter är triangelspindeln ingen ovanlig spindel. I Sverige finns den på många lite solvarma platser i södra Sverige, i Götaland och Svealand. Den finns i hela Danmark, i Norge och Finland dock bara i de sydligaste delarna. Söderut finns den i Västeuropa, Centraleuropa och österut till Mellersta Östern. I varmare delar av Medelhavsområdet ersätts den av en närstående art. Den är vuxen på sensommaren och hösten, från juli till oktober. Triangelspindelns släktnamn Hyptiotes betyder den som ligger på rygg, den vilande, vilket kan passa för denna spindel som inte verkar behöva anstränga sig för att hålla trådarna och normalt håller sig väldigt stilla. Artnamnet paradoxus betyder den märkliga eller paradoxa och anspelar på dess udda utseende och beteende. Utöver namnet triangelspindel har flera personer har kallat den trekantspindel. En av de som kallat den trekantspindel, sa vid ett tillfälle att triangelspindel kan den ju inte heta då triangel är ett musikinstrument. Namnet trekantspindel är dock i 2000-talets Sverige inte så lämpligt då de flesta tänker sig en spindel som har ett för spindlar ovanligt sexualliv, vilket inte är fallet. Endast en hane och hona parar sig med varandra åt gången. Visst får man lust att iaktta och lära sig mer om denna märkliga spindel. Om man väl har hittat den uppe under grangrenarna kan man glädja sig en stund med att titta på detta under och kanske bjuda den på en liten mygga eller annan insekt. Peter Jäger & Lars J. Jonsson

Evropski pajek leta 2009

Smrekov pajek – Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch 1843) Vsak verjetno pozna tipično kolesasto mrežo pajka križevca. Prav tako je splošno znano, da je narava skozi milijone let nekatere organizme in njihovo vedenje spremenila do včasih prav bizarnih oblik. Pajek leta 2009 nam kaže, kako je lahko klasična pajkova mreža spremenjena v genialno lovilno napravo. Najprej pa: protagonist je neopazno majhen (dolžina telesa znaša 3-6 mm), neopazno obarvan (svetlo siv, rjav ali temnejši, navadno s svetlimi, delno peresastimi dlakami) in živi skrit (pretežno med suhimi vejami v notranjosti iglastih gozdov). Pajek ima tako vpadljivo čokato telo, kot tudi noge, in je izvrstno skrit v svojem okolju. Zadek ima obliko dvignjenega trikotnika, kar je verjetno odločilno vplivalo na pajkovo ime v angleškem in nemškem jeziku. Vseeno pa je mreža tista, ki pajka najhitreje izda. Med sprehodom po iglastem gozdu je najbolje, da počakamo na sonce, ki nam osvetli približno 20 cm veliko mrežo: ta je sestavljena iz vsega štirih žarkov in med njimi napeljanih lovilnih niti, torej iz treh delov celotne kolesaste mreže. Mrežo na eni strani drži nit okvirja, na drugi pa iz središča izhajajoča signalna nit. Celotna mreža tako izgleda kot svilen trikotnik. Hyptiotes sam, ima tako rekoč vse niti v svojih rokah, saj preži med središčem mreže in zatočiščem kot živ vmesni člen, vgrajen v signalno nit. Če insekt pristane v lovilnih nitih, pajek sunkovito sproži past, kar stori tako, da podaljša nit za seboj in tako zmanjša napetost mreže. Na ta način se lovilne niti nad plenom prekrižajo, kar lastniku mreže olajša delo. Za arahnofobe ta vrsta pomeni žarek upanja, saj tako kot ostali predstavniki družine Uloboridae, nima strupnih žlez. Tudi te so bile, tako kot njihova kolesasta mreža, reducirane med evolucijo. Plen enostavno zavijejo v nepremično kepo, kar pomeni, da morajo prebaviti tudi predivo, da lahko pridejo do hranilnih delov plena. To se kot pri vseh ostalih pajkih zgodi s preoralno prebavo pred usti. Še ena posebnost, ki si jo smrekov pajek deli s približno 50 drugimi evropskimi vrstami, je kribelatno predivo. Za njegovo razumevanje je pomembna zgradba predilnih bradavic. Navadno imajo pajki šest predilnih bradavic. To so kratki priveski za zadnjem delu zadka, nastali z redukcijo okončin. Na teh so izvodila, povezana s predilnimi žlezami v notranjosti telesa. Iz pipic izhaja predivo, ki se lahko uporabi za npr. niti okvirja mreže ali gradnjo kokona. Kribelatni pajki imajo razen šestih predilnih bradavic neposredno pred njimi še situ podoben kribelum. Ta bi naj bil homologen četrtemu paru predilnih bradavic, ki je bil prisoten pri prednikih pajkov in je še ohranjen pri nekaterih redkih pajkih danes. Majhna izvodila kribeluma izločajo tisoče posameznih niti. Te z glavniku podobnim kalamistrumom (to je vrsta ščetin na zadnjih nogah) razčeše v »volnate« lovilne niti. Kribelatne niti so štirikrat bolj lepljive od npr. lepljivih niti križevca in imajo še dodatno prednost, da jih zaradi izsuševanja kapljic lepila ni potrebno obnoviti tako pogosto. Za konec je potrebno omeniti še eno morfološko absurdnost vrste Hyptiotes paradoxus. Vsi samci pajkov morajo zaradi odsotnosti penisa prenesti spermo indirektno, kar storijo s pomočjo kopulacijskih organov na pedipalpih – okončinah med usti in prvimi hodilnimi nogami. Pri skoraj vseh vrstah so ti organi majhni do srednje veliki, pri tej vrsti pa paren organ doseže skupno velikost, ki ustreza skoraj velikost celotnega sprednjega dela telesa. Poleg vseh naštetih posebnosti je smrekov pajek tudi čisto običajen pajek: je široko razširjen, pojavlja se v iglastih gozdovih od zahodne Evrope do vzhodne Azije, celo njegovo ime (po njegovi drži »tisti, ki leži na hrbtu«, »lenoben«) nakazuje na nekaj sproščujočega, čeprav je samoumevno, da je za kamuflažo potrebna tudi mirnost. Vrstno ime »paradoxus« (»neobičajen«, »čuden«) pa v nas spet vzbuja željo, da bi o tem pajku izvedeli več. Če boste imeli v času odraslosti te vrste pajka (od julija do oktobra) nekaj ur časa, da odpočijete svoj hrbet med sprehodom po dišečih in mehkih tleh iglastega gozda, zakaj jih ne bi namenili obisku smrekovega pajka v njegovem svetu! Peter Jäger & Matjaž Gregorič